Jaromír Tlustý, synovec afrikanistky Marie Imbrové, kterou jsem oslovila, mi poslal některé cenné materiály o Josefu Špilarovi (jeho patnáct minut slávy na blogu zde). Pan Tlustý o Josefovi a druhé výpravě Dr. Emila Holuba do Afriky připravuje knihu s názvem Soudruzi Holubovi, která by měla vyjít již v tomto roce. Zároveň mě pan Tlustý nasměroval i na zajímavá čísla časopisu Zlatá Praha, kam Dr. Holub přispíval a kde velmi dramatickým způsobem v čísle z 18. listopadu 1887 popisuje Josefovu smrt:

Úryvek je přepsán z časopisu Zlatá Praha se všemi tehdejšími pravopisnými zvyklostmi.

“Pane doktore, Špíral už neumře!” S tím hlasitým výkřikem Leeb [další člen výpravy] byl vrazil do mé chyžky a probudil mě ze zimničného blouznění, kterým jsem častokráte po svém návratu od řeky Čoby stižen byl, trávě takto trapné dny v nebezpečí života. Vzdvihnuv tělo, jak mi choroba právě dovolila, a jak mi to možno bylo s mizerného lůžka za bednou (mým psacím stolkem), žádal jsem, aby Leeb zprávu svou opětoval, Špíral že neumře! Leeb dí: “Poprvé po mnoha dnech poznal opět mě a Fekete [další člen výpravy]! První jeho slova svědčila jemnostpaní! – Volal: Frau, Frau, wo is Frau?! Bitte, Frau, Stükl Brod!”

V oné době naše velká zásoba mouky byla již ztrávena a ze Zambesijské kukuřice a z kafirského prosa chléb urobiti nebylo možno.

Bydlili jsme v opuštěné francouzské misijní stanici, kdež před námi dlel Rev. Colliard, kterýž před našim příjezdem byl učinil pokus usaditi se v Šešeku, městci mašupsko-marucském, čtenáři mého prvního cestopisu (Sedm let v jižní Africe) známém, někdejším sídle královském. Jakožto dozorce stanice bydlil tu od doby mého prvního pobytu schudlý Jiří Blockly, též z mého prvního cestopisu čtenáři již známý.

Nemoc veškerých členů výpravy jakož i nedostatek potravin v této době přiměly mě, abych ponechal pouze dva lidi v Panda-ma Tence a s ostatními členy výpravy a dvěma povozy, které jsem po onom neštěstí v Klamaklenjanských lesích na Panda.ma Tenku dopravil, stanici opustil a ono místo v Lešumském údolí vyhledal, buda takto od řeky Zambesi pouze 13 kilometrů vzdálen. Tím bylo mi snáze získati potravin od domorodců, bydlících na protějším břehu; učinil jsem tak i proto, abych našel ponebí prospěšnějšího našemu zdraví,

Pobyt v údolí Lešumském počátkem minulého roku náleží k nejzajímavějším, ale i k nejtrudnějším episodám mé nynější výpravy! Ale že domorodci s hojnou potravou se nedostavili, opustil jsem Lešumské údolí a přesídlil do Čobského.

Zde jsem sice žádoucí potravy nabyl, ale stav nemocných se tak zhoršil, že jsem se viděl nucena v brzku vrátiti se do Lešumského údolí.

Špíral, který přece mohl od Čoby za den vykonati cestu 11 kilometrů, po příchodu našem tak se zhoršil, že několik dní strávil v nebezpečenství života. Dobou tou jsme nepatrnými přestávkami všichni poutáni byli nemocí na lůžko tak, že často zimnicí sklíčeni jsme neměli ani síly, abychom mohli Špírala hlídati. On v zimničném blouznění v nedbalkách s lůžka vyskočil, a než nemocní soudruhové ho ještě zadržeti mohli, otvorem (dveří nebylo) vyrazil, košili se sebe strhnul a úplně nah na zemi sebou vrhl.

Smutná to doba špitální…

Hrozný byl zápach v malé chýži, ve kteréž leželo šest těžce nemocných – jeden úplně zbaven smyslů!

Zásoba mého chininu docházela, poslal jsem na Panda-ma Tenku pro částku, kterou jsem byl lovcům Westbeechovým půjčil s podmínkou, že mi opět vrácena bude. Westbeech dlel v zemi marucské a jeho zástupce poslal mé vyslance s nepořízenou zpět! Ale uslyšev o naší nebezpečné nemoci, poslal žádaného! Špíralův stav ovšem se už nezlepšíl, ač Leeb byl zvěstoval, že nemocný pojednou smyslů opět byl nabyl.

Bylo to v údolí Lešumském, kde též i choť moje poprvé malarií stižena byla. Ležela podle mé chyžky ve voze.

Zvěsť o Špíralově zlepšení mě zarmoutila! Neb jsem seznal, že Špíral, jak smyslů nabude, ve své horečce, při kteréž nutno před každým nastuzením co nejbedlivěji se varovati, na lůžku to nevydrží a přes veškeré namáhání s naší strany opět si ublíží.

Tušení moje ještě této noci se splnilo.

Choť má vstala a z posledních dvou krajíčků chleba Špíralovi jeden donesla. Chudák Špíral! – Děkoval jí vřele a sliboval, až se vrátí domů, že Šťáhlavští napekou mísu koláčův a on že jí je do Vídně odešle!

Té noci následkem opětného deště byli jsme všichni zimnicí sklíčeni, i Leeb a Fekete, kteří obyčejně Špírala ošetřovali – neboť černoši báli se těla našeho se dotknouti, když jsme byli těžce nemocní. Ale i Leeb a Fekete byli této noci sklíčeni tak silnými záchvaty zimničnými, že nemohli Špírala udržeti, když on na kostru vyschlý v zimničném záchvatu se vydral ven, aby na dešti se ochladil. Tím si na smrť ublížil. Shledali jsme ho opět zbavena smyslů. Nazejtří tiše usnul a skonal.

Co jsem já v této době vytrpěl, není lze slovy vylíčiti.

Zaryla se mi do srdce scéna, které jsem byl svědkem když po zvěsti o Špíralově smrti přivrávoral jsem do chyžky, ve které byl zemřel.

Chyžka – nepatrná komůrka – zdi ze sochorů tu a tam mazanicí potřených, střecha chatrná, z došků pracovaná. Toť obydlí mých sluhů a zároveň naše sýpka na kukuřici a kafirské žito; na stropních trámcích Blocklyův sklad vydělaných koží a čamboků, řezaných z hroší kůže.

Světlo stěží sem vnikalo malým čtverhranným otvorem. – Vkročil jsem do chyžky, v pravém koutě pod okénkem na trávě v houni ubohý zesnulý soudruh, tělo učiněná kostra! – Podle něho klečeli tři z jeho nerozlučných druhů – Fekete, Bukacz a Haluska. Ve hlubokém žalu se loučili s věrným soudruhem.

Přímo za stanicí k východu pod obrovským stromem vykopali jsme v lateritu hrob. – Nemajíce prken na sdělání rakve zabalili jsme zesnulého do houně a obvázali lýčím. – Řebříček vypůjčený sloužil za máry.

Sotva nám síly stačily, bychom jej těch 150 metrů ke hrobu donesli a do něho uložili. Do smrti nezapomenu, jak jsme se s drahým přítelem loučili, a když lítosť slova v srdci ztlumila, chopili jsme se zbraně. – Hlubokým lesem ozývala se salva, poslední to pocta vlasteneckému bojovníku, který co člen rakousko-uherské africké výpravy vytrvale a co nejochotněji byl svým povinnostem zadost učinil.

I zasadili jsme kolem hrobu kmeny stromů, které v té končině podseknuty a do země opět vsazeny znova pučí a vzrůstají. Nad hlavou vztyčili jsme mohutný kříž z téhož dřeva. Doufejme, že kmeny ty po letech naznačí místo, kde jeden z českých bojovníků ke slávě jména českého a pro vědu byl zasvětil a věnoval jarý život svůj! – 

Špíral byl první z mých soudruhů, který malarií za oběť padl. Jeho smrť a za tři neděle i Bukaczova náleží k nejtrudnějším episodám celé mé výpravy.

Špíral náležel k pluku zákopníků, ležícímu v Klosterneuburku u Vídně. Pracoval u mne jakožto truhlář, bednář a kolář, v mých výzkumných pracech osvědčil se nejprospěšnějším při čištění lebek zvířecích, při chytání plazů, hlavně hadů a ještěrek, jakož i při sbírání brouků.

Vycvičil se hlavně v tomto posledním oboru tak, že než na malarii se rozstonal, dovedl mi zvěstovati, který druh jen po skrovnu ve sbírce byl zastoupen a který jím samým nově nalezen.

Dr. Emil Holub

Kategorie: Linie teta

0 komentářů

Napsat komentář

Avatar placeholder

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *